pondělí 15. února 2010
Kam s ním...
Ale už jsem v obýváčku s nohama v teple a studenou Plzní před sebou, a nehne se mnou nic.
Takže všem rozumným lidem přeji co nejdříve konec zimy a jarní sluneční paprsky...
PS: Nova Cinema - Hoří, má panenko - klasika která neomrzí snad nikdy!
ave Doctor
úterý 31. března 2009
Zpátky do minulosti
"Moje žena byla strašně nezralá. Vždycky přisla za mnou do koupelny a potopila mi všechny lodičky" Woody Allen
"Ženy jsou pohlaví ozdobné. Nikdy nemají co říci, ale říkají to roztomile" Oscar Wilde
"Předtím, co za mnou jde, prchám, co uniká, sleduji stále" Ovidius
Smrt si na mě sáhla a chtěla si mě vzít,
tak jsem si s ní promluvil a nechala mě být!
Letěla, tělo bez vlády
v uších písničku, vlasy vlají
o se jí zdál poslední sen
skok do prázdna
poslední krok jen a žádnej zpátky
nešťastná láska zavřela oči
a duši otevřela
nešťastná láskou oči zavřela
skočila nejvýš, nejdál
nemyslí myslí myslí pocitem
pocitem vzdálenosti
komerční smrt
neopakovatelná
a přece nová...
Chtěla bych být slzou,
zrodit se ve Tvých očích,
stéci po Tvé tváři
a zemřít na Tvých rtech. - dnes již neznámá fanynka ;-)
Je tam někde vzadu, nemyslíme na ni,
protože kdybychom to dělali,
náš život by se změnil v hrůzné očekávání.
Někteří lidé se chvástají, že se s ní již vyrovnali,
ale ve skutečnosti je zde mezi námi, dychtivá a děsivá.
Ukončí náš živost kdykoliv a jakkoliv se jí zlíbí.
Je věčná...
Nikdy nepodceňuj sílu přirozené loajality.
To je něco jiného než ta placená! - filmová hláška
Krásná scénka, ta by stála za virtuální zpracování.
Byli dva. Jeden bohatý a druhý chudý.
Přesto, že je oddělovala taková hierarchická propast,
ocitli se oba dva z čista jasna v úplně stejných sračkách.
Dobrou noc, děti.
pondělí 28. dubna 2008
První výlet
sobota 2. února 2008
středa 23. ledna 2008
Půjčte mi láhev, lať, provaz, a budou se kočkám vyhýbat na metry daleko.
Takovejhle povl, škoda slov...
***
Policie už tuší, kdo stojí za brutálním utýráním kočky, které se objevilo na jednom z českých internetových serverů. Záběry začátkem tohoto týdne šokovaly českou veřejnost. Horká policejní stopa míří do okresu Frýdek-Místek, kde by se měl jeden z pachatelů hrůzného činu zdržovat.
23. 1. 2008 15:52 - FRÝDEK-MÍSTEK
"Mohu potvrdit, že jsme dostali podnět na prověření konkrétní osoby. To je ale vše, co vám mohu říci,“ řekl mluvčí frýdecko-místecké policie Ivan Žurovec s tím, že zmíněný mladík zatím nebyl vyslechnutý.
Podle titulků šokujícího videa, na které upozornily Novinky, se událost odehrála vloni 23. června. Záznam začíná záběry na dvojici mladíků, kteří drží kočku pod krkem a z lahve jí do tlamy lijí alkohol. Potom ji pustí na zem a pustí na ni bojového psa.
Na videu je vidět skupinu mladíků a dívek, kteří sledují, jak pes trhá tělo kočky. Utrpení zvířete skončí poté, co mu jeden z mladíků šlápne na hlavu a ještě jednou na bezvládnou kočku pustí psa.
Kamera zachycuje nejmenší detaily jak umírajícího zvířete, tak i obličeje některých účastníků zvrhlého večírku. Je tedy velmi pravděpodobné, že podnět na policii přišel od někoho, kdo video viděl a některého z účastníků poznal.
čtvrtek 9. srpna 2007
Když za domem vyrůstá "hyperhrůza" ...
Někdy v roce 1994 na dovolené ve Španělsku jsem jel s rodiči a sestrou na výlet do Barcelony. Od moře to bylo cca 200 km, krásné silnice, hory, lesy, a tu náhle, asi 60 km od Barcelony hala, hala, a zase jen hala... Táta tehdy proneslo větu: "děti, takhle to za pár let bude vypadat i u nás...". Sklidil okamžitě nějakou peprnou poznámku od maminky, něco ve smyslu čím že to ty děti straší...
Jeto smutné přiznat, ale měl pravdu. Na haly, supermarkety apod. jednou pojdeme... Na Kladně, kde bydlím s manželkou, je na ulici Americká Pennymarket, Tesco, Lidl, Kaufland, Plus, a to vše na úseku cca. 1,5 kilometru. A teď, vyrůstá další hyperzóna, kde bude další, zatím neznámý hypermarket a taky nějaký ten hobbymarket... Jako bychom to snad potřebovali. Ale o co přijdeme, to je krásný kus přírody, louka, místo kde modeláři již nepustí své letadlo, já svého draka, ani na procházku už to nebude.
Ale až to postaví, aspoň bude kde parkovat ;-). Na přiložených fotkách vidíte, jaká hrůza vzniká, a jaké to nese "prašné" důsledky. Obrázek ať si o tom udělá každý sám...
pondělí 6. srpna 2007
Čím se liším...
A toto napětí se přenáší za volanty aut, spěch, nervozita, vypočítavost, kde a jak být dřív, jak a koho předběhnout, předjet. Nenahrává tomu ani skutečnost, že my češi si o sobě myslíme, že v některých věcech jsme mistři světa... Každý by mohl z fleku trénovat reprezentaci, a to jak hokejovou, tak i tu fotbalovou. A jestli si o něčem myslíme že opravdu umíme, tak je to jezdit autem... Ono tomu tak i v mnohých případech je, ale bohužel ne ve všech. Pryč je doba, kdy nehodovost můžeme svádět na přesednutí ze 120cýtek do často 2litrových a i silnějších vozů. Doteď jsem mluvil jako „my“, protože až sem do této skupiny patřím, ale dál ne. Jsem jiný. A víte čím? Mám strach a vím, že nejsem nesmrtelný... Ano, za volantem mám strach, o sebe, o osoby které vezu a za které tedy zodpovídám, a v poslední řadě mám strach o auto, které je mým majetkem.
Skupin nebezpečných řidičů je hodně, pokusím se zde některé zmínit, pokud na někoho zapomenu, omlouvám se ;-)
Řidič služebního vozu – ten nemá strach o auto, které není jeho majetkem, a které když rozstřelí, dostane nové. Nejhorší jsou různě spediční firmy, ať už DHL, nebo i jen dopravní vozy ČSA. Co ty dokáží na Evropské v Praze, to trumfne snad jen „letišťáckej taxikář“, větší hovado (pardon za ten výraz, ale kdo ho jednou potkal, dá mi za pravdu) snad není.
Řidič autobusu – paradoxně často ve věku 45 a výše, takže žádný nevylítaný mladík jak by někdo mohl čekat. Mají za sebou milióny bez nehod, a když vám přilepí několikatunový autobus na kufr, dokáže znervóznět i ten největší flegmatik...
A tak bych mohl pokračovat dál a dál.
Nemylte se, i já mám rád rychlou jízdu, a občas se neubráním sešlápnutí plynového pedálu o něco víc, než by zrovna bylo potřeba. Ale... Ale bohudík, ne bohužel, ale opravdu bohudík už jsem boural. A jsem zato rád. Potřeboval jsem to. Bylo to v době, kdy jsem si začínal myslet, že patřím do té skupiny nesmrtelných. Naštěstí kromě pár boulí, modřin a zmačkaného plechu se nestalo nic víc, dál chodím a tak, když zase jedu, třeba někde kde to znám i poslepu, blíží se horizont, za který bych se dříve vřítil i více jak 100 km/h, přistihnu se, jak sundám nohu lehce z plynu, a teprve když vidím kam vlastně vjíždím, vracím nohu zpět na pedál...
Tím se myslím liším od většiny vrahů, kteří dál beztrestně brázdí silnice v Čechách.